Zamyšlení k fotografiím: Rostliny vzácné a nevzácné

Střevičník pantoflíček představuje vzácnou orchidej, jaká se v přírodě vyskytuje už jen na malém počtu lokalit. Kopřiva dvoudomá je naopak zcela hojná a všeobecně rozšířená bylina ruderálních stanovišť, příkopů, břehů vodních toků a v podstatě jakýchkoliv přehnojených míst.
Přesto si troufám odhadnout, že na internetu najdete přinejmenším stejně, ale spíš víc fotografií střevíčníku nežli kopřivy. A to kopřivě ještě hodně pomáhá fakt, že jde o celkem významnou léčivou bylinu.

Vyfotografovat střevičník pantoflíček tak, aby na snímku vypadal skvěle, je celkem lehké. Má velké krásné květy zarámované do nepříliš nápadných zelených listů. Dobře proto vypadá i na fotografiích z aparátů s malým čipem (a velkou hloubkou ostrosti), který vykreslí ostré téměř vše.

Chcete příklad rostliny, která se doopravdy nesnadno fotí tak, aby fotografie byla zajímavá? Co třeba bažanka vytrvalá (Mercurialis perenne). Na jaře kvetoucí a velmi hojná hájová květina. Listy tvoří dosti široký vějíř a nad nimi vykvétají zelenožluté drobné květy. Při fotografování se poperete s hloubkou ostrosti. Hodila by se malá, kvůli rozostření pozadí. Jenomže pak budou rozostřené i části z kornoutu listí, což nevypadá dobře.
A jak tedy na bažanku? No... zkoušet, zkoušet a zase zkoušet. Fotit z neobvyklých směrů a úhlů, při různém nasvícení, za deště...

Četnost výskytu fotografií rostlin krásně koresponduje i s roční dobou.
Ač mnohdy žijeme v činžácích a panelácích, pořád v sobě máme po předcích zakořeněnou radost z příchodu jara. Jejich těšení se nad tím, že končí období tenčících se zásob na sýpce a ve stodole i ubývajících polínek v dřevníku. Natěšení po zimě vyrážíme, často desítky i stovky kilometrů, kvůli pohledu na záplavu sněženek či bledulí a chlupaté zvonce konikleců.

A stejná záplava se v tu dobu přelévá internetem. Sněženky, bledule, koniklece... Až máte dojem, že kdo nevyfotil a na sociální sítě nenahrál koniklec, jako by nebyl...

S rostoucími teplotami a zelenějšími háji a úhory koniklece střídá fotozáplava žlutých sluníček hlaváčků jarních. Po nich vstavače bledé, první jarní středoevropské orchideje. Vstavače mužské, prstnatce bezové a májové. Tořiče pavoukonosné a Holubyho, střevičníky, vstavače vojenské a trojzubé. Okrotice... dlouholistá, bílá a nakonec, v červnu, ta nejhezčí, červená.

Hon za vzácnostmi pokračuje. Sociální sítě plní desítky snímků vstavače Spitzelova. Dle jejich četnosti laik neznalý reality musí nutně nabýt dojmu, že snad roste co plevel na každém druhém poli. A nikoli na pár mikrolokalitách ve strmých krpálech Malé Fatry, dostupných jen po několikakilometrovém pochodu ne úplně vycházkovým terénem.

Co z toho všeho plyne? Nehoňte se jen za raritkami.
„Majstrštyk“ nutně nemusí být fotka vzácnosti, nad kterou dav v úžasu řekne „Áááach“. Mnohdy je daleko těžší vyfotit dobře a ještě lépe ty úplně obyčejné kyti. A třeba se jednou dočkáte toho, že i zástupy, přesycené spoustou skvělých snímku vzácností, řeknou „Áááach“ nad vaší fotkou běžného kvítí z okraje taluty.

Protože ta fotka bude dobrá a přitom jiná…

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace